čtvrtek 16. února 2017

Můj příběh

Už roky přemýšlím o tom, že o svém životě jednou napíšu knížku,
protože to co jsem do současné doby zažila, užila,nebo přežila
by možná na ten román vydalo.
Vloni Pravý domácí časopis vyhlásil téma měsíce: 
Vztah matky a dcery.
Protože můj vztah s maminkou nebyl jednoduchý,
zkusila jsem přispívající redaktorce poslat svůj příběh.
Vyhrála jsem knížku a příběh byl otisknutý v PDČ.
Tady vám ho předkládám v plném znění k přečtení.
Třeba někdy bude nálada na to, abych svůj příběh rozepsala do detailů.
:-D



 Narodila jsem se mamince, když jí bylo 44 let.
Bohužel jako jedinné nemanželské dítě,
které žilo s nevlastním tatínkem.
Moc jsem ho milovala, za to jaký byl, můj život hodně obohatil.
Vlastní otec (milenec mé matky) se snažil pomáhat v mé výchově a celý můj život se v něm objevoval.
Což mi někdy v zápalu vzteku mamka vyčitala.
Možná tohle všechno předurčilo, jaký bude náš vztah s mamkou.
Mít o generaci starší maminku nebylo nic lehkého
a teď když se blížím do jejího věku, čím dál víc o tom přemýšlím.
Jako dítě jsem její vztah ke mě tak nějak neuvědomovala,
někdy byla vlídná a hodná, někdy přísná máma, která mi občas dala na zadek
a snažila se mi vštípit různé její zvyklosti a řády.
V období puberty a nástupem na školu s internátem, mi ta její,
někdy přehnaná péče a nesmyslná pravidla začali lést na nervy
a chtěla jsem se osamostatnit.
Myslela jsem si, že když se v 18 letech vdám a odejdu z domova, tak se to vyřeší.
Bohužel, nevyřešilo a nepomohlo to.


Ani když se mi narodili děti, mě moje matka nebrala jako samostatně uvažujícího
dospělého člověka,
neustále mě, ač bydlela jinde
a já měla svojí rodinu, za něco kárala a mentorovala.
Po smrti mého nevlastního otce začala být ještě horší.
Žárlila, vyčítala, byla na mě psychicky závislá.
Neuvědomovala si, že i já jsem už matkou 2 dětí a náš život si chci žít podle našich pravidel. Dokázala jsem se jí vzepřít a postavit čelem až ve svých 35 letech,
kdy začala vyčítat mé dceři věci, za které nemohla,
byli to jen bolesti které si v sobě má matka nosila.
Tenkrát jsem vzala dceru,
která v tu dobu kvůli škole u babičky bydlela a odjely jsme společně domů.
Nějaký čas jsem se neozývala, nejezdila na návštěvy.
Bohužel tyto všechny tlaky, které jsme museli s manželem
vydržet způsobili to, že naše manželství nevydrželo a rozvedli jsme se.
Pamatuji se na větu, kterou mi můj bývalý muž řekl :
"Každý další chlap v tvém životě , kterého potkáš, to bude mít o 300% lepší než já,
protože jsi se konečně dokázala vzepřít a být sama sebou."
Postupem času se vše uklidnilo a na sklonku jejího života
mě konečně začala brát jako dospělou a samostatnou ženu.
Přes to všechno, jsem se o ni starala do jejích posledních dní.
Je to 5 let, co odešla, někdy mi ale moc chybí, už třeba jen kvůli tomu,
abych jí mohla ukázat,
že přes všechny ty životní zkoušky, které mi život nadělil, jsem šťastná a spokojená.
Že mám skvělého muže, úžasné děti a krásný a vlídný domov.
Protože si všechny tyhle skutečnosti a zážitky uvědomuji, vzala jsem si ponaučení a
snažím se to neposílat dál.
|Náš vztah s dospělou dcerou je založen na důvěře a přátelství.Víme o sobě, bydlíme od sebe 100 km, ale jsme ve spojení. Když máme chuť, bez výčitek si zavoláme, nebo se sejdeme. Nedávám nevyžádané rady a nesnažím se jí nic vnucovat, jen jí občas od puberty připomínám ,
že si musí umět nést následky svých činů.
Anička Brouky

7 komentářů:

  1. Aničko, moc pěkně se mi tvé řádky četly. Někdy ty vztahy jednoduché nejsou. Je hezké, když má matka s dcerou přátelský vztah, ale musí se o to snažit obě strany. Ale jde vidět, že idyž s maminkou jsi vztah neměla úplně na 100%, tak ti v srdci hodně "uvízla". Měj se fajn, Ivana

    OdpovědětVymazat
  2. je to 6 let co odešla a tak nějak čím jsem starší, tak ty věci vidím jinak a jinak chápu a hlavně mi moc chybí. Když člověk nemá sourozence a rodiče, někdy si připadá poloviční.
    Ještě že mám svoje děti a milujícího manžela :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Anička, krásne si to napísala a fakt si mala zvláštne vzťahy v rodine. Súhlasím s tebou, že čím je človek starší, tým viac vie pochopiť rodičov, ich konanie, veď aj tvoja mama to robila nie pre seba, ale v najlepšej viere pre teba, i keď tebe to tak nepripadalo.
    Je smutné žiť bez rodičov a súrodencov, aj ja od r. 2000 som už sama a to som mala 2 súrodencov, naučila som sa s tým žiť, ale nezmierila som sa s tým. Tiež ma držia deti a manžel.
    Prajem ti, nech sa ti darí nájsť radosť v maličkostiach, ty to vieš, vidím to na tvojom blogu, vždy si rada pozriem a prečítam o tom, čo robíš a ako si užívaš život v domčeku pri piecke a v lete s kvietkami na dvore!

    OdpovědětVymazat
  4. Aničko, článek jsem četla už před rokem v časopise a dávala ho kamarádce, která zažívá něco hodně podobného. Moje maminka umřela, když mi bylo 23 a dodnes mi neskutečně chybí. Sice mi na ni zůstaly nádherné vzpomínky, díky její vážné nemoci v mé hlavě zůstala i myšlenka, co když i já...podvědomí je šílená potvora a nejde vyhnat z hlavy...to jsem ale psát ani nechtěla...jen snad to, že bez mámy člověk přestává být dítětem a já bych si někdy moooc přála tím dítětem ještě být! Krásné dny, Aničko!

    OdpovědětVymazat
  5. Aničko, četla jsem se zatajeným dechem. Hezké dny.

    OdpovědětVymazat
  6. jj,"těžké téma", mezilidské vztahy jsou náročnou disciplínou a ještě k tomu v nejužší rodině, já to znám, i já mám s mámou tak trochu "problematický" vztah... měj se Margita

    OdpovědětVymazat
  7. Moc vám děkuji za komentáře.A za návštěvy u mě na blogu :-D vážím si toho .:-D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaší návštěvu a milá slova.