Probudila jsem se do úterního rána, do rána které je bez slunce.
Nemusím do práce, mám dovolenou, ne vynucenou ale naplánovanou dlouho
před tím než vypukla tahle pohroma. Nějak si jí nedokážu užít.
Padl na mě smutek, nechce se mi nic.
Pracovat na zahrádce, vařit, šít, plést, dělat knížky, prostě věci který miluji.
Jsem doma v bezpečí, máme nakoupeno, zdroj tepla, pohodu, milující kočky,
snášející slepičky, ale vše jen zdánlivé. Možná je to tím, že mám čas sledovat internet,
kde není nic hezkého, pro pohlazení duše.
Pustila jsem si k tomuto psaní milované Kameloty a najednou se mi do očí
nahrnuly slzy. Ano muzika je ta pravá potrava pro duši která se začala bát co bude dál.
Nevím co se semnou stalo, s člověkem, který věří na sílu
vesmíru a pomoc z duchovních sfér. Vím že mi zajistí zdraví kladný životní postoj, ne strachy a obavy, ale nějak to dneska na mě padlo. Así budu muset vyrazit ven na procházku do okolních lesů,
kde si uvědomím, že život v přírodě jde stále dál a síla přichá…
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za vaší návštěvu a milá slova.