Stránky

středa 4. února 2015

Štětec

Štětec


Stále s sebou nosívám svůj štětec,
mám ho, ať mířím kamkoli,
to kdybych potřebovala zakrýt
své pravé já, pak to tak nebolí.
Tolik se bojím ukázat je,
kdo ví, co všechno by se mohlo stát,
možná, že bych mohla ztratit tě,
můžeš být zlý, můžeš se začít smát.

Ráda bych svlékla ten malířský plášť,
Abych se ukázala v pravé podobě,
nejdřív však chci, abys mě chápal
a bral mě, jaká jsem – já sama o sobě.
A tak, když budeš trpěliv a zavřeš oči,
pomalu začnu svůj plášť vysvlékat.
Prosím tě ale, pochop, moc to bolí,
ukázat svoje já a jako nahá stát.

Konečně jsem svůj plášť odložila,
jsem prochladlá a bosá, i sobě náhle cizí.
Máš – li mě přesto pořád rád,
pák jsi můj přítel, zlato ryzí.

Štětec si ale musím uschovat,
držet jej v ruce stůj co stůj,
mít ho, kdyby mě zase nechápali.
Tak prosím tě, chraň mě, příteli můj.
Díky ti, že mě máš vskutku rád,
ale můj štětec mi ještě neber,
dovol, ať si ho můžu ponechat,
dokud i já nebudu mít ráda – sebe.

(Bettie B. Youngsová)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za vaší návštěvu a milá slova.