Den dvanáctý

Ráno bylo kruté. 

Když takhle člověk přijde kolem půl deváté večer domů a ráno má vstávat v 4.30, není člověku nejlépe.

K snídani jsem si udělala proto normální kávu slazenou fruktózou

 a sojové mlíčko do toho.

Do práce si nachystala kiwi, banán, mandle, skořici a med. 

Těšila jsem se na tuhle snídani, je skvělá.

Na svačinu sušená jablíčka,

Která jsme nasušili s Honzíkem na podzim.

A k tomu jahůdky, byly sice voňavé, 

ale není nad sladkou jahodu z vlastní zahrádky.

 Z předešlého dne jsem měla připravenou směs špenátu a lilku, 

večer si uvařila těstoviny a bylo jídlo na světě.

V práci jsem slíbila klientkám, které mám na starosti,

 že s nimi půjdu na kávu a chlebíček.

Ani nevíte, jak mi bylo, když jsem si nemohla dát chlebíček.

Opravdu ta chuťová krize je horší a horší, ale ne na sladké, ale na slané pochoutky a tuhle chuť mi bohužel nezaženou sýry.

Takže jsem naštěstí zase vydržela a těšila se domů. Musela jsem ale napřed nakoupit na příští dny, jedeme totiž pryč za kamarády na víkend.

Je to docela honička, navařit na několik dní a přitom na nic nezapomenout.

Do toho mi volal manžel, že nám utekla Eliška, že už nejspíš umí prolézat dvířky pro kocoury a schovala se do sousedního přes zimu neobydleného domečku.

Takže s hlavou někde jinde jsem jela nakoupit.

Přijela jsem domů a Elinda nikde,

 Honzík musel odjet do práce a neměl čas jí hledat.

 Začala jsem vařit, ale nebyla jsem klidná, bála jsem se o ní. 

Naštěstí mě napadlo podívat se k sousedům, 

našla jsem jí zalezlou vystrašenou v hranici dřeva.

 Uličnice jedna. 

Takže jsem se s volnou hlavou dala do vaření na dny příští.

K večeři jsem si uvařila hráškovou polévku, 

 neměla jsem do ní Bazalkové pesto a máslo, ale i tak chutnala.

Polévku jsem vypila a šla si na chvilku spočinout k Ulici.

Počkala na manžela a šla spokojeně spát, 

neb ráno ZASE vstávám v 4.30h.

Takže vzhůru do dalšího dne.